Nevěra...

... a moje poznatky, názory a samozřejmě s věkem měnící se postoj.                                                    

Oba obrázky:zdroj Idnes, Ilustrační foto, Profimedia.cz

Je mi dvacet sedm let, osm měsíců, dva a dvacet dní a sedmnáct hodin, přesně. Ještě před jedenácti lety jsem si myslela, že nevěra je ojedinělý jev. A hlavně, že se netýká mě, mojí rodiny, mých přátel… Prostě nikoho z mého blízkého okolí a už vůbec ne u lidí, jichž si z jakéhokoliv důvodu vážím.

Před pěti lety jsem byla na vysoké škole a táta byl v pytli. Respektivě táta do pytle (za pytlem) odešel před deseti lety. Milovala jsem ho, byl a je to moc dobrý otec. Miluji ho dodneška. Je to můj táta. Je na mě hodný a nikdy se na mě nevykašlal, ale v sedmnácti jsem to viděla malinko jinak a moji mamku stálo hodně úsilí, vysvětlování a nervů, abych se na svět (na svého tátu) začala zase dívat trochu reálně a realisticky a nejen jako na chlapa, který mě zradil (protože vlastně nezradil mě, ale mamku). Mno to je jedno.

Samozřejmě, že jsem o nevěře věděla. Byla vždy někde kolem. Rodiče spolužáků se přeci rozváděli, ale pro mě to byly nespořádané rodiny. Většinou zanedbávali i vlastní děti, tak proč by se měli slušně chovat ke svým partnerům, když krev jejich krve jim byla ukradená? Odchodem mého otce jsem se dostala do šokového stavu. A přicházeli další a další šoky. Holka, o které jsem si myslela, že bude ráda, že konečně ulovila hezkého, slušného kluka (možná s trochu nižším IQ, ale ona také není žádná vynálezkyně) měla na každé ruce několik milenců. Z mého pohledu za to ani jeden nestál, byli to většinou starší stavební dělníci. Někteří ani neuměli česky. Začala se s nimi po městě producírovat krátce po porodu své holčičky a ten moula, kterého k tomu děcku ukecala, byl s dcerkou doma a staral se o ni společně se svou tchýní a ona běhala po barech a hospodách a rozdávala svoje tělo na požádání a veřejně. Bylo mi z ní zle a co bylo nejhorší, začala navštěvovat tytéž podniky, jako já… Do té doby je všechny považovala za pohoršující a na mě se dívala z patra, když mě odtamtud viděla vycházet. Mno co, ne všechny známé si člověk vybírá. Každopádně jsem ji požádala, aby si alespoň do jednoho z těch podniků své kunšafty netahala, že mi je z toho blivno a ať si na mě dá majzla. Že jestli jí kdy  znovu uvidím takhle na veřejnosti s jiným chlapem, než s otcem jejího dítěte, dojdu za ním a řeknu mu to. Toto rozhodnutí plynulo z toho, že tenkrát bych to sama chtěla vědět. Nedovedla jsem si představit, že bych byla podváděná a neměla tu možnost svobodně se rozhodnout zda svého milého kopnout do zadnice, nebo mu nevěru odpustit.

Léta ubíhala. Já rostla a vyvíjela jsem se a kolem mě procházeli lidé. Již v několika článcích jsem se zmínila o své empatii… Lidi se mi svěřují často, rádi a bez vyzvání, dokonce i bez pocitu, že to říkají cizímu člověku, který by je mohl potopit.

V průběhu studia na vysoké škole jsem pracovala na místě, kam sem - tam zašla i nějaká ta známá tvář z televize či rádia. Spousta z nich mi na sebe vyklopila takové věci, že jsem je obratem ruky mohla prodávat bulváru a to se zárukou pravdivých příběhů. Stačilo by si pořídit diktafon a občas něco nahrát, aby to všechno nabylo puncu opravdové důvěryhodnosti. Nikdy jsem nic podobného neudělala, ale postupně jsem zjistila, že Suchdol je sice součástí města zovaného Praha, ale také je to samostatná jednotka o velikosti menšího města a s jednou velkou  vesnickou postelí. Tam to bylo každý s každým a kdo ne, tak byl divný a nebo se nevěry dopouštěl ve větším a mimo Suchdol. Samozřejmě je v tomto tvrzení velká dávka nadsázky, ale zhruba tak nějak to tom vypadalo. A já pořád rostla. A pořád jsem nevěru odsuzovala.

Byla jsem nemilosrdná v hodnocení nevěrnic a nevěrníků a byla jsem velice nevybírává v jejich titulování (i když u mě se těch opravdu fortelných výrazů stejně nikdo nijak zvlášť nedočkal).

A já byla zase o nějaký ten rok starší. Začínala jsem si dávat dohromady kdo, kdy, jak a proč byl nevěrný. U podvádějících žen byla věková hranice počátků podvádění zhruba stejně vysoká jako u mužů. Většinou to bylo někde kolem 35… Tou dobou měli doma jedno až dvě děti. Děti byly na základní škole, či ve školce. Ony ženy chodily do práce, z práce domů na druhou směnu k dětem, domácnosti a manželovi a najednou  se objevil princ… Princ, který jim řekl, že jsou hezké, sem tam jim koupil kytku a občas je pozval do kina, divadla či na víno (dle vkusu jednotlivců). Ženský se zblbly a začaly dělat hlouposti… Některé to přešlo dříve, jiné později, ale skoro bezpečně je to přechází nejpozději kolem 45 roku života (podotýkám, že to nejsou žádné přesné statistické údaje, jsou to pouze mé poznatky a subjektivní názory, učiněné na základě pozorování a naslouchání). Muži začínají ve stejnou dobu jako ženy… tudíž: žena chodí do práce, domu na druhou směnu a nezbývá jí čas ani na sebe, natož na otce jejích dětí. Jen málo který muž s tím vším pomáhá a tak se nudí. Žena vypadá neatraktivně a tak si najde jinačí masíčko. Jestli jsem to i od mužů dobře odposlechla. Jejich ženy si často všimly změn v chování a oni byli nuceni tyto milostné vztahy ukončit, protože děti… a protože k té své pradleně, švadleně, kuchařce, chůvě aj. pořád ještě něco cítili. Někteří se z toho vyléčí, jiní ne. Jiní to nevyzkouší v tomto období kvůli tomu, že s dětmi pomáhají, jiní proto, že budují kariéru a zamilovanost je ještě nepřešla. Pak se u mužů objeví další období… začíná velice záhy po tom prvním a to někde po čtyřicítce a končí daleko po padesátce… Krize… Děti už se o sebe dokáží relativně dobře postarat, jejich žena je unavená, utahaná a okoukaná a kolem pobíhají mladá kůzlátka (často zlatokopky, které si myslí, že každý starší chlap má prachy… on je tedy má každý, ale někteří jen omezenou dobu) a tato kůzlátka chodí po světě a Ti mužští jsou z toho v háji. Doma „stará, ztrhaná, unavená“ manželka, všude kolem mladé masíčko. Kdo by to nechtěl vyzkoušet? Pokud se muži rozvádí, kvůli jiné ženě, já myslím, že je to právě v tomto období. Jiných je jen velice po skromnu.

Brrr… Fuj… Hnus…

A moje léta běží… Zamilovala jsem se a žila jsem nějakou dobu s mužem, kterému bylo čtyřicet když jsme se potkali (byla jsem s ním dva roky), věkový rozdíl mezi námi činil skoro patnáct let. Byl malinko jiný než ty o nichž mluvím výše. V době kdy jsme se poznali byl již rozvedený.

Teď mám já mladého srnečka (je o 2 ¾ roku mladší než já)… chicht…

Ale jsem zase o něco starší a o něco rozumnější…

A neustále proti nevěře…

Mám kamarádku. Nebudu ji jmenovat, mohla by z tohoto článku mít velké potíže. Ona sama si to určitě přečte a tak není třeba se vyjadřovat blíže. Ona sama se tu pozná. Pro představu čtenářů jen řeknu, že pochází z města ve kterém žiji (Poděbrady). Kvůli ní jsem v průběhu letošních prázdnin sjela polovinu republiky kvůli jejím výletům za milencem. Mám ji opravdu moc ráda a vážím si jí. Mám ráda jejího přítele, i když méně než ji, ale nikdy bych mu nepřála nic zlého a to i přes to, že mi tu holku poslední roky hodně trápí (nemá na ni dlouhodobě moc času a ona emočně strádá). Vždy mi k sobě patřili a najednou je tu někdo třetí a já ji kryji. A jezdím s ní na výlety za milencem v jehož náručí opravdu září. Nikdy bych jí nepodrazila a jejímu příteli to nikdy neřeknu. V mých očích neklesla jako jiní. Je to pořád ona a probudila se. Dělá takové blázniviny, že jí občas nepoznávám a vím, že je to "to" proč jsem jí měla vždycky ráda, jen se to neprojevovalo.

Ale tohle také nebylo účelem článku. 

Chtěla jsem jen celým článkem říct, že čím více toho kolem sebe mám a čím víc toho leze postupně ven, a že už skoro každý muž starší 40ti let byl svojí ženě minimálně jednou nevěrný, tím víc si uvědomuji, že mi s největší pravděpodobností jednou parohy narostou také… a tak se s tím pomalu smiřuji a Murkovi jsem dala jasné instrukce… "Dělej to tak, abych se o tom v žádném případě nedozvěděla, tak aby to nebyla moje kamarádka, kdyby to jednou prasklo (přátel mám málo a i kamarádka je jen člověk) a hlavně to dělej tak, abys mi domů nepřinesl pohlavní choroby…"

Dnes vím, že dozvědět se o jeho nevěře by znamenalo konec vztahu… Zajímalo by mě jak se na to budu dívat, až budu mít děti… když vidím, jak daleko jsem se smířila s nevěrou jiných… A vím s čím vším se dokáží lidé vyrovna v zájmu rodiny, proč by to u mě mělo být jinak? ...