Já chci psa!

A když chci psa, tak velkého a nechci, aby línal! Nechci mít v bytě bordel… Ale přítel chce také psa a také velkého, ale jedině voříška z útulku… Co teď? A kudy z toho ven?

zdroj Idnes, Ilustrační foto, Útulek Jimlín

Už jako malá holčička jsem chtěla doma mít svou vlastní zoologicnou zahradu. V jednu dobu se mi to skoro i podařilo, jen už jsem byla trochu větší.

Sice se kolem mě neustále pohybovali lidé, kteří měli svůj „zvířetník“ nejen větší, ale i vybavenější, nicméně mě to nevadilo. Přistupovala jsem ke zvířátkům „vždy“ velice zodpovědně. Miluji živé tvory, a tak jsem si je vždy pořizovala s určitou mírou rozvahy…

Budu mít korunky na to, abych je dobře krmila a kvalitně očkovala? Budou peníze na nenadálé veterinární zákroky? Budu na ně mít dost času, abych jim dala dostatek své společnosti? A co když to všechno ze začátku bude a pak se něco zvrtne?  Hm… na místo superpremiového krmiva budeme kupovat něco levnějšího, ale co s tím časem? Tak toto byly nejtíživější dotazy, které mě kdy trápily ohledně  pořizování domácích mazlíčků… Možná i proto jsem jich měla méně, protože moji známí za cenu, za kterou jsem já nakrmila svou čubu, nakrmili tři ještě větší psi. A tak to řeším pořád…

Jak jsem se tedy dostala k těm svým dvěma kočkám? Co se to stalo před třemi a kousek lety?

S bývalým přítelem si takhle jdeme po ulici a někde kus od nás se ozvalo: „Míííníííou“. Kotě! Rychle pryč, říkala jsem si! Honem… nemám na něj čas, prachy a vůbec! Nemám ho ani kde mít! Petr se zastavil a rozhlédl se. „Hele, koťáko!“ Zapíchl prst někam do prostoru mezi ním a sámoškou.

„Hmm… tak pojď…“ Pokusila jsem se nenuceně. Ale pozdě! Už šel k němu. Podívala jsem se tím směrem. Na zemi stála zrzavá kulička na maličkých nožkách. Někde z něj trčelo cosi co měl být asi ocásek a krásná bílá náprsenka se dmula, jak se koťátko celé nafukovalo v průběhu přípravy na dalšímu zamňoukání. Jak ve zpomaleném filmu jsem viděla, jak se k tomu uzlíčku Petr shýbá. „Nech ho!“ vyštěkla jsem. „A proč?“ zněla přihlouplá otázka. Chvíli jsem si myslela, že si ze mě dělá srandu, ale podle výrazu v očích mi došlo, že je opilý a že ten dotaz, myslí smrtelně vážně… Odpověděla jsem tedy: „Protože bychom se toho pak už nezbavili.“  …  „Ale zbavili…“ A už toho zablešence drbal a celý film se strašně zrychlil, neb ani nevím, jak se kotě dostalo ze země k němu do náruče, a z ničeho nic jsme byli 150 metrů daleko od naleziště chlupaté koule…

 Abych to zkrátila… Ano, takto jsem přišla ke své první „bytové“ kočce (resp. kocourovi), Garfield se jmenuje. Došlo na má slova a kotě se nás drželo, jak klíště a navíc nám soused řekl, že to „vjostomiý“ (roztomilé) koťátko velice brzy zakousne jejich pes… A Garfield se najednou objevil v autě a vezl se s námi z Nového Hrozenkova do Prahy. Místo hovězího a krevet jsme byli s Petrem měsíc na chlebu a vodě, ale kocourek měl všechno, co si jen mohl přát. Když jsme se s Petrem po dlouhých neshodách rozcházeli, kocour mi samozřejmě zůstal.

Po peripetiích s Petrem se objevil David… A já přestala chodit do školy a začala jsem chodit do práce. Kocour přišel o skoro trvalou společnost Suchdolského bytu a dostal se do skoro trvalé samoty Zahrádecké ruiny. V Praze jsem ho ven nepouštěla a v Zahrádkách jsem variantu vypouštěcí kočky, po zralém uvážení také, zavrhla. kolem baráku totiž vedla jedna z nejfrekventovanějších silnic severočeského kraje a my bydleli na „naší“ straně jako jediní. To znamenalo, že kocour by přes ní chodil za kočkami a to pro mě nepřipadalo v úvahu…

 „Cccsss… Si ho ještě nechám přejet!“ (A myslete si o mě kdo co chcete!)

Vymýšlela jsem jak Garfieldovi (Fufíldovi) pořídit kamaráda, či kamarádku. Druhá kočka by asi byla výborná volba, ale všechna zvířátka, která jsem kdy měla, nenadělala takového svinčíku jako kocouří kožíšek. Věděla jsem tedy, že to nesmí být nic chlupatého, nebo línavého. Moc nelínavých zvířátek neznám, tedy jediné co připadalo, nelínavého, v úvahu byl pes… z koček ty chlupy totiž padají „furt und durch“. Ale na psa nebyl čas ani prostředky a prostor… I dohoda s partnerem jaksi ohledně psa vázla, případně byla hodně bouřlivá a emotivní. A tak jsem se objevila v kruhu výčitek a vymýšlení. Z tohoto kruhu mě vysvobodilo neskutečně ošklivé plemeno koček. Sphynx*! Jednoduše bezsrstá kočka. Ano, je to ošklivé, ale bylo to praktické na všechny strany… Kocour bude mít kamaráda, já nebudu mít doma chlupy ze dvou koček a David? Pro Davida jsem si našla také krásný cíl, proč tuto kočku chovat. Peníze… Kotě stojí od 10.000,- Kč nahoru. Pořídila-li by se kočička a měla-li by alespoň 2x, 3x koťátka, zaplatila by si sama sebe, svoje živobytí a dokonce i živobytí pro kocoura. Když už bylo vše poloschváleno měla jsem prohlédnutých tolik fotek tohoto plemene, že se mi už i začali líbit a věděla jsem, i po kterých barvách sahat, jak z hlediska líbivosti, tak z hlediska vzácnosti a dědivosti.

A přesně touto dobou mi život postavil do cesty velkou lepenkovou krabici a v ní sedm mrňavých bezzubých bobečků o třech barvách. Většinu jsme v práci rozdali, ale ta jedna na mě zbyla… Potvora! Dostat ji k Davidovi do baráku bylo mnohem méně náročné, než se mi na první odhad zdálo. Stačil příslib, že jednou bude venkovní… Problém byl se jménem, já jí chtěla říkat Kitty… David a jeho syn vymýšleli stejně nemožná jména, až mě napadla Amálka… A povedlo se! Dnes je Amálka (Amálie) pouze jméno napsané v očkovacím průkazu. Sice na to kočička slyší, ale její skutečné jméno je „Čůza“. Tak bestiální zvíře jsem neviděla, ale mám ji ráda.

Po rozchodu s Davidem jsem se spolu s Fufem a Čůzou stěhovala zklamaná k mamince. Sbohem samostatný živote bez kontrol! Ale i to bylo lepší než utrpení tří lidí a dvou koček v polorozpadlém domě (a to opravdu nešlo o místo, ani o míru „zruinovatění“ domu).

U maminky budu bydlet až do konce rekonstrukce bytů, z čehož vyjde lepší byt pro mamču a krásný byt pro mě, a neb všechno zlé je pro něco dobré.

Po půl roce osamění se objevil Murka… Nebyli jsme nejstřízlivější při prvním polibku, ani při druhém, ani při třetím… Ani za celé dvě hodiny, co jsme stáli v chladném létě před domem a líbali se jsme zcela nevystřízlivěli (tedy já ano). Uf to byla krása… Martínkovi jsem o tom jednou napsala dopis (třeba ho také jednou zveřejním). Když si ho přečetl, tak se na mě rozzářeně podíval a pravil… „Hurá! Teď už vím, jak to ten večer bylo.“ Na tváři se mu usadil samolibý úsměv a oči mu zářili (miluji, když se směje)…

Tímto víte, že mám přítele… nebojte, nebude z toho další kočka! Další kočka nejdříve za 7 let a bude to Shynx*. Nechci doma chlupy už ani vidět! Ale místo koťátek se u kamaráda narodila štěňátka. A zde se projevilo moje nebetyčné sobectví. Už když jsem byla s Davidem, vymyslila jsem si, že budu mít Erdelteriera, protože je to terier, je velký, osobitý a hlavně nelíná. A protože by pejskovi bylo smutno, tak by byl ještě jeden pejsek a to by byl také Erdelterier… Pejskové by vedle sebe vypadali jak vystřižení ze žurnálu a ani jeden by nelínal a oba by byli velcí a vypadali by prostě úžasně! A hlavně by byli stejní**…

 A teď se všichni vžijte do mojí role!

Příjde nějaký Murka, ve vlasech má dredy, tričko mu nevydrží čisté ani na sušáku po vyndání z pračky a chce domu „hnosnýho, volezlýho vořecha“ notabene nejlépe z útulku.

Ano, brát si pejsky z útulku je krásné samaritánství a velikananánská ušlechtilost, ale já si psa raději vychovám sama, než aby měl stresy a zlozvyky od minulého pána a vůbec… VOŘECH. Ještě k tomu velký vořech… Co s tím? A víte, co je nejhorší? Vysvětlovala jsem Murkovi, které typy srstí „nelínají“, nebo je to línání omezené na únosnou mez. A víte vy co? Jemu se líbí přesně Ti, co těch chlupů pouští úplně nejvíc.

Škoda, že nevidíte to zoufalství v mé tváři a očích…

Nicméně, jak je již napsáno výše… Kamarádovi se narodila štěňátka… Matka vořech, otec vořech… Štěňata vořeši non-plus ultras! Bílá, bílej a hnědá – Nela, nevím a Gory.

 Jsou nádherná… Znám mámu i tátu těch uzlíčků a vím, že to budou krásní psi, ale ty chlupy…

Vysvětlovala jsem to Murkovi a pochopil to rychle. Dva dny mi na zpracování stačili (a to aniž bych použila jakýkoliv skill na přesvědčování lidí – jsem na sebe pyšná). Bohužel stejně jako nevidíte to zděšení v mé tváři, neviděli jste ani to zklamání v jeho očích. Jsme oba skoro stejně bezprostřední jako malé děti a naše mimika je velice výrazná a výmluvná…

Je ten méně zodpovědný z nás dvou, nebo to tak zatím vypadá… také nemá proč být zodpovědný. Je mladý a bez závazků. Myslím, že kdybych bývala jen trochu zapochybovala, když jsme se na štěňátka byli podívat, už by bývala byla Nela naše…

Krásná bílá fenka se světlehnědě plesnivými flíčky na ouškách a zádech, černým čumáčkem, který vypadal jak vyřezaný z ebenu a lesklý a studený jako horská bystřina… a  ty korálky místo očí… fňuk…

To poslední co mě zadrželo, abych si jí neodnesla, byla nejen moje časová vytíženost… a také to, že bych tu s čubou zůstala v rozestavěném bytě sama. Murka odlétá 25. 9. 2011 do Londýna a psa, jehož rodiče váží 65 a 60 kg, by si tam s sebou opravdu vzít nemohl…

*(dodnes nevím, jak se to píše)

**(ano, jsem posedlá některými věcmi, jako je třeba symetrie a jsem puntičkář)