Je strašná škoda, že už nejsme spolu...

Milují nás... I přes to nás opouštějí, nebo my opouštíme je... a jak to končí? Po nějaké době se sejdete... on již nemá partnerku. Vy jste, či nejste aktuálně sama a zaznívá zas a znovu, dokola, ta samá věta! Byť je článek krátký, tak je psaný se slzami v očích... Jediné co mi k tomu zbývá dodat je: „Tak co, do hajzlu, dělám špatně!“  PS – Omluvte, z výše zmíněného důvodu, moje chyby a překlepy v textu. Snad vám nezastřou význam toho, co jsem tím vším chtěla říct.

Zvoní telefon... podívám se na display... Volá jeden z nich... Jeden z mých ex... Mirek.

„Ano, slyším...“ řeknu, po přijetí hovoru, do telefonu, jako bych nevěděla s kým mluvím.

„Čau! To jsem já, Mirek.“ Upřesňuje důvěrně známý hlas.

„Ahojky! Jak je? Co potřebuješ?“ Pozdravím jakoby nadšeně. První otázka je řečnická. Druhá naprosto vážná, neb mě volá jen málo kdo jen tak.

„Nešla bys na oběd?“ Zeptá se mě hlas nesměle.

„A kdy?“

„No, teď.“ Znejistí.

„Sorry, ale dnes to nedávám, co někdy příští týden?“

„OK... Kdy se Ti to hodí?“ Zní naprosto profesionální dotaz obchodního zástupce. Sama tuto práci dělám v podstatě do dneška, znám tyto slovní obraty jako své boty.

„Co ve středu?“ Nabízím volný termín.

„Dobře. Tak v 11.30?“ Hovor se stáčí celkově do profesionální roviny a já nabývám dojmu, že mi chce prodat pojistku.

„Fajn, to zmáknu. Tak jsme dohodnutí?“ Držím hovor na nastavení profi laťce.

„Super. Rád Tě uvidím.“ V hlase je slyšet velké našení.

„Dobře, budu se těšit.“

„Tak ahoj.“ Zazvoní hlas.

„Čau, čau...“ Zavěsím.

Hlavou se mi honí myšlenky. To rozloučení z jeho strany bylo celkem dost nadšené. Nebylo to obchodní, ale osobní nadšení... Že by za tím bylo něco jiného? Asi ne. Nejspíš má jen problém s plněním cílů a třeba bere svou práci prozměnu vážně. Ovšem díky školení na lie detection mi je na rozhovoru neustále něco divného. Škoda, že si ho celý nemohu přehrát znovu. Určitě bych na to, co za tím vězí, přišla. Prozatím ještě nemám dostatečné množství zkušenností na to, abych určovala hlasový projev dostatečně rychle.

Ten týden utekl tak rychle! Zděsím se, když mi dojde že začíná ta ona středa. Kdybych se nepodívala do diáře, tak si na smluvený oběd ani nevzpomenu.

Celý oběd proběhl v osobním, nikoliv obchodním duchu. Kromě toho, že ho opustila Kristýna jsem se nic moc o jeho novém životě nedozvěděla.

Utekly dva dny a telefon zvoní, se stejným jménem na display, znovu. Co se děje tentokrát?

Nic... jen mě chtěl přizvat k pitce starých známých... Odmítla jsem.

Utekl další týden... Opět telefonát. Aktuálně se nacházím u kamarádky v jižních čechách, a tak opět návrh na návštěvu pohostinského zařízení s přáteli... Výmluvou mi je lokalita aktuálního pobytu. Naneštěstí přislibuji účast na obdobné akci na další týden.

Je další pátek. V sobotu mám jít na onu slezinu. Nikdo se neozývá a tak usoudím, že bych se měla ozvat sama... Prý mi dá vědět, až bude vědět více, ale mám počítat s tím, že se sejdeme v sobotu až kolem osmé večer.

Sobota. Je 20.15 … nikdo se mi neozval, ale už jsem přislíbila účast a tak se ozývám opět sama.

„Šmarjááá. Já na Tebe dočista zapomněl. Jsme v Sevaru, tak doraž. Moc se na Tebe těšíme!“ Pche! Kdyby jste se těšili, tak se ozvete. Váhám, jestli se mám, či nemám vypravit. Kamarádka mě ovšem vyštve k akci a tak se líčím, oblékám a vyrážím. V Sevaru už to partičku ovšem nebaví a přesouváme se hromadně jinam. Obejdeme pár barů až zakotvíme v našem známem Mickey baru. Zábava je v plném proudu. Bavíme se, hovoříme, vtipkujeme... postupně se parta rozpadá a mizí domů.

Zůstáváme s Mirkem sami. Nabídne mi doprovod. Na křižovatce, kde se naše cesty mohou rozejít nabídnu Mirkovi možnost nedostát slibu, aby mě doprovodil až domů. Na oko se nafoukne a trvá na tom, že chce být za hrdinu, který mě doprovodí až domů...

Přichází loučení před vstupem do domu.

Ačkoliv se o mě po rozchodu nelibě vyjadřoval a padala slova jako: mrcha, potvora, svině aj., už jsem mu to dávno všechno zapomněla a loučím se s ním, jako s člověkem, kterého si vážím – objetím.

A jak se tak obejímáme, tak mi potichu do ucha zašeptá větu, kterou jsem od každého ex slyšela minimálně jednou: „Je strašná škoda, že už nejsme spolu...“