Jak by dnes vypadala stávka, kdyby…

… byly dopravní podniky (včetně českých drah a jiných) zprivatizované. A neb, jak jsem pocítila stávku já na vlastní kůži a krátké zamyšlení nad tím, jak by to bylo, kdyby byly tyto "firmy" v rukou lidí, kteří chtějí aby jejich aktiva opravdu vynášela.

Můj obvyklý časový rozvrh dne, když potřebuji jen minimálně využít prostředků hromadné dopravy:

06:00 – Budíček, ranní hygiena, oblékání a nasednutí do vozu.

06:40 – Příjezd na Rajskou zahradu v Praze a přestup na Metro.

07:05 – Příchod do práce na Vinohradské (kousek nad stanicí metra Muzeum)

08:00 – Začátek pracovní doby.

18:00 – Konec pracovní doby.

19:00 – Odchod z pracoviště a nástup do MHD.

19:30 – Příjezd na Rajskou zahradu a přestup do auta.

20:00 – Příjezd domů.

Protože dnes je 16. 06. 2011 a tudíž je výjimečný den, kdy se české odbory postavily na stranu těžce pracujícího lidu, tak jsem se na to dobře připravila. Ano pravda, příprava byla skoro dokonalá a měla jsem hned několik variant. Zmíním pouze dvě. Varianta 1. – Dojedu jako obvykle na Rajskou zahradu a bude-li v provozu metro, pojedu jako obvykle. Varianta 2. – Metro nepojede a já pojedu do centra, nejlépe na Prahu 10, kde nejsou parkovací zóny, zaparkuji vůz a do práce dojdu pěšky. Ostatní varianty byly opravdu pro stav nouze a byly moc dalekosáhlé na popisování a bylo v nich moc kdyby.

Ještě v předvečer výjimečného dne, jsem si připravila všechny mapové podklady, kdyby selhala navigace, nebo kdyby byla někde nějaká nepředvídaná uzávěrka silnic a šla jsem si lehnout již ve 20:00, protože jsem věděla, že ráno budu muset velice brzy vstávat. Usnula jsem až kolem půlnoci (vnitřní hodiny těla společně s nervozitou nedaly jinak). Budík mi začal drnčet ve 04:15. V duchu jsem nadávala na všechno a na všechny a hlavně na odbory. Obvyklý proces nahradilo hektické oblékání, rychlé nasednutí do auta a s červeným býkem v ruce spěšná jízda po dálnici do Prahy. Na oné dálnici jsem trhla svůj osobní rekord, a ačkoliv bych se k tomu asi neměla přiznávat, tak z mých obvyklých 30 minut na cestu mi stačila sotva polovina. I přes to, že jsem jela pravděpodobně po dálnici velice rychle, jsem z toho neměla ani divný, ani špatný pocit. Aut na dálnici bylo vcelku dost a kromě obvyklých pomalých kamionů jeli jak zběsilí úplně všichni. Dalo by se říci, že moje jízda, byla ještě vcelku poklidná a mírumilovná. Důležitou informací však je, že aut bylo na dálnici na„tuto“ hodinu nejen vcelku dost, ale po bližším přezkoumání jich bylo opravdu hodně.

Na Rajské zahradě jsem měla velké štěstí. Sice byla skoro všechna parkovací místa obsazená, což touto dobou není příliš obvyklé a trochu mě to znervóznilo, ale byla jsem dvěma „Měšťáky“ (příslušníky městské policie) ubezpečena, že se nemusím nervovat nedostatkem parkovacích míst, neb nejede metro a tudíž se mohu začít nervovat novým stavem a tím byl průjezd centra.

Z kufru auta jsem si vyndala svou nejlepší zbraň – GPS navigaci. Řádně jsem ji připevnila na čelní sklo tak, aby mi nebránila ve výhledu z vozidla a zapálila jsem si svou první ranní cigaretu. Pootevřít okno pro dobrý pocit, že kouř z cigarety může volně proudit ven. Spojka, jednička, odbrzdit ruční brzdu a plyn. Z navigace se ozvalo: „Vaše cesta bude trvat přibližně 17 minut. Po třech stech metrech odbočte vlevo!“.

Průjezd Prahou byl jednodušší, než jsem doufala. Nikde skoro žádná auta a to i přes to, že na dálnici to vypadalo, že jen přijíždějící vozy musí zákonitě Prahu ucpat. A co auta, že nebyla na silnicích auta, ale skoro nikde nebylo ani živáčka, natož pak nějaký ten samohyb , který v rámci MHD přibližuje lidi k sobě. Věděla jsem, že moje kolegyně a kolegové z práce parkují na Korunní v Praze 10, kde se neplatí žádné poplatky a právě do této ulice jsem po 17 minutách naprosto hladce vjela. Bylo rovných pět hodin. S parkováním to ovšem bylo horší. Když už jsem konečně našla místo na parkování a s vypětím všech sil jsem zaparkovala do řady stojících vozidel, odkud mimochodem před tím odjela Škoda Octavia v kombiku (já mám Golfa a kdybych odtamtud neviděla tu Oktávku vyjíždět, tak bych přísahala, že se tam můj „Mazlik“ nevejde) a pořádně jsem se rozhlédla, zjistila jsem že se za nejbližším stromem krčí a schovávají parkovací hodiny. Vytřeštila jsem oči tak, že jsem si málem natrhla všechny čtyři koutky očních víček. Zapnula jsem výstražná světla u auta, chcípla jsem motor, zamkla vůz a jak v Jiříkově vidění jsem levitovala s předsazenou bradou směrem k parkovacímu automatu. Byla jsem jak Monty Jack z Rychlé roty, když ucítí sýr. Pomalým levitováním jsem se dostala až k oné Fatamorgáně. A hádejte co! Nebyla to Fatamorgána, byla to realita. Do které jsem velice záhy, ze své pozice levitujícího Monty Jacka, dostala i já a to po přečtení ceníku, který člověk s horším zrakem nemůže bez patřičného vybavení přeložit do srozumitelné řeči. Stálo tam 40,- Kč na hodinu a maximální doba stání jsou 2 hodiny.

Takže šup urychleně zpět do auta a fofrem pryč! V letu jsem se ještě stihla optat jedné milé paní, která se chystala k odjezdu, jak je to tu s těmi zónami. Dostalo se mi odpovědi, že musím na druhou stranu kolejí a tam někde si najít místo, tam prý zóny nejsou. A ejhle… Bylo to tak! Hurá! Pomyslila jsem si! Trochu předčasně… Všude bylo plno!

Opět své vyprávění zkrátím o nějakou tu hodinu. Od odjezdu z řady stojících vozidel na Korunní do nalezení místa na parkování mi to trvalo 70 minut jízdy kolem jednotlivých bloků jednosměrkami a uzávěrkami. Ono parkovací místo bylo ještě menší, než to na Korunní, ale byla jsem již tak zničená, že jsem se rozhodla zničit si i nárazníky a z kabelky jsem si vyndala dvě vizitky a tužku, abych mohla majitele obou aut informovat o tom, kdo že to poškodil nárazníky jim. Celý proces zaparkování se díky mému perfekcionalizmu protáhl na neuvěřitelných 15 minut. Prodlouženou dobou parkování jsem udržela všechny čtyři nárazníky všech tří aut nepoškozené. S náležitou hrdostí jsem z vozu vystoupila, pobalila jsem si všechny potřebné i nepotřebné věci a vyrazila jsem do práce.

V práci jsem byla jako první a tak jsem ji vítězoslavně odkódovala v 07:05 hodin! Cesta od auta mi trvala pouhých 40 minut.

Už nyní se těším na cestu domů, ale již teď vím, že jsem přišla díky neefektivní stávce o 2 hodiny a 35 minut produktivního času. Nepředpokládám, že cesta domů bude kratší než hodinu padesát, čímž přijdu o další hodinu. Sečteno a podtrženo jsou to minimálně 3,51 hodiny, které jsem „utratila“ navíc… Hodina mého času stojí 500,- Kč, neumožnění využít mou celoroční jízdenku na MHD za celých 24 hodin vnímám jako krádež, ale jsem ochotna se smířit s náhradou v hodnotě celodenního jízdného 110,- Kč a co se týče vícenákladů na benzín, tak ty bych vyjádřila již přepočítanou hodnotou a to „ztrátou“ 9,7 litru benzínu oproti běžné spotřebě při cestě z domova na Rajskou zahradu, to je krát 35,- Kč za litr (a „to jsem levná) to činí 340,- Kč. Takže moje osobní celková ztráta činí 2.205,- Kč. Kdyby takovouto ztrátu měl každý občan pracující v Praze a pracoval-li by v Praze 1.000.000 lidí, pak by celková ztráta byla 2.205.000.000,- Kč. A to už by byla celkem řacha.

 A kdo to všechno zaplatí? Asi nikdo, ale v případě, že by byly všechny dopravní instituce zprivatizovány, nic takového by se nedělo… Ptáte se proč? Protože lidí, kteří chtějí pracovat je dost a Ti jež by v rámci stávky odmítli pracovat, tak by byli nahrazeni jinou a možná ještě levnější pracovní sílou. A případné ztráty na ušlých ziscích a vícenákladech na provoz by jednotlivé byly nuceny zaplatily z vlastního, čímž by logicky stejně snížili platy, aby měli peníze na zaplacení vymáhaných peněz.

Takže jak by dnes vypadala stávka odborů? Všechny spoje by jezdili tak jak mají a ti lidé, jež by měli volno by prováděli totéž, co provádí ta hrstka 300 v bitvě o lepší zítřky bez většího dopadu na lidi, kteří chtějí opravdu pracovat.