S blbem v práci

Každý pracující člověk ví, že být na pracovišti byť s jedním blbcem je druh dlouhodobé tortury. Za těch pár let, které se snažím vyplnit prací, aby se vydělalo na smysluplnější věci jsem prošla několika pracovními pozicemi v různých pracovních odvětvích… Vztahově nejrozporuplnější pracoviště mám však právě teď!

Před několika lety, při dálkovém studiu na VŠ jsem sháněla práci v cizím městě, kam jsem se přestěhovala za svým přítelem a jeho synem… Při studiích mě nikdo moc nechtěl a navíc to byl okres s opravdu vysokou nezaměstnaností. Pracovních příležitostí moc nebylo. Tak jsem brala za vděk čímkoliv trochu slušným… A nastoupila jsem do pojišťovny jako řadový pojišťovací poradce. V kolektivu jsem byla druhá nejmladší. Všichni ostatní pak měli můj věk +20 let a více. Někteří už měli být dokonce v důchodu. Takovýto kolektiv složený převážně z žen mě, logicky, nemohl mít rád… Měla jsem všechno před sebou, chyběla mi druhá brada a tak jsme se semkly s mladší kolegyní a mužskými … To těmi chlapi nebyl moc dobrý nápad, ale to jsem měla zjistit až po nějaké době. Vztahy na pracovišti se drželi pomocí zásad slušného chování. Toto chování padlo v den, kdy měla pojišťovna krajský slet v obrovském hotelu u Máchova jezera. Můj šéf na této akci pojal podezření, že jsem přinejmenším stejně opilá jak on a že bych mu mohla poskytnout i jiné služby… S roztrhanými silonkami a urvanými knoflíky na blůzce jsem se zamkla ve svém pokoji, kde jsem se sbalila a když hotel utichl vyploužila jsem se ven a ve čtyři ráno jsem skočila na vlak mířící do míst, kde jsem žívala s rodiči. Pro onu zkušenost jsem si po pár dnech u lékaře vypůjčila antidepresiva a šla jsem podat žádost o přeložení na jinou pobočku…

…vzali mi celý pojistný kmen a tím i následní provize a plácli mě 150 km od původního pracoviště. No jo no, co naděláte, alespoň jsem si mohla vybrat šéfa… a já si vybrala šéfovou! Všechno bylo fajn… Byla to Praha a tam se věci berou prostě jinak! Do chvíle, než ze mě udělali VOSku (vedoucí obchodní skupiny). Tak rychle jako já se k tomu postu už dlouho nikdo nedostal a některým se to nelíbilo. Ti mi byli ukradení… a ostatní ti mi to přáli. Ovšem co byl průšvih, to byla jedna nešikovná zaměstnankyně, která mi šťourala do těch šikovných a schopných. Po nějaké době jsem ji vyhodila, ale mezi tím nám stihla udělat pěkný svinčík ve vztazích v rámci obchodní skupiny. Po dalších uplynulých týdnech se to celkem srovnalo a mě do toho přišla velice zajímavá pracovní nabídka a já ji přijala.

Tím jsem se ocitla v babinci vedeném mužským, protože kluk, se kterým jsem měla dělat, byl odejit… dříve než jsem nastoupila… Ano, hádáte správně, okamžitě jsem se stala oblíbencem. Protože jsem byla ta, kvůli níž musel odejít jejich kamarád a jediný mužský v kolektivu. Když se začaly vztahy narovnávat, firma krachla a já byla po autonehodě dlouhodobě na neschopence.

Po neschopence jsem začala intenzivně hledat a vrátila jsem se, s podporou svého otce, ke svým kořenům – do zemědělství. S velkým šéfem jsme se dohodli, že nastoupím do rostlinné prvovýroby. První šéf – mužský – při podpisu smlouvy mi řekl, že u nich dlouho nevydržím, že mě tam nechce. A taky se tak stalo. Asi bych tam stejně moc dlouho nevydržela. Vztahy na pracovišti byly, jednoduše řečeno, všemdavé a to není nic pro mě. Po třech měsících mě přesunuli na jiný statek…

Druhý šéf – mužský – když zjistil, že mu tam chci zůstat, tak přišel s teorií o tom, že práce agronoma je pro ženu nevhodná a že nebudu kvůli tomu moct mít ani děti, a že bych vlastně měla dát pryč i psa, protože na něj nebudu mít čas… Kolektiv? V kanceláři fajn na dvoře tragédie. Na dvoře byla parta nevychovaných malých parchantů a to někteří byli v důchodovém věku. Pár jedinců bylo pracovitých a dalo se s nimi něco dělat… zbytek koukal, kde by se zašil, ale což, jaký šéf, taký dvůr a já šla o dům dál…

Třetí šéf – když už přijel na statek tak se muselo něco dít. Ovšem jen málo kdy se jeho hovory týkaly zemědělství. Aktuálně tam probíhala stavba administrativní budovy a v té bylo zapotřebí se šťourat a ztrpčovat lidem život přenášením vlastní zodpovědnosti na své pořízené. Ale abych mu nekřivdila… Každý den ráno přijel a účastnil se porady, kde se říkalo co jaký traktorista bude kdy dělat. Kolektiv v kanclu nebyl nic moc, ale to jsem zjistila až při přechodu na další pracoviště… Do té doby jsem měla dojem, že je vše OK. Bohužel se tak na mě jen tvářili. Zjištění, že je to všechno jinak mě mrzelo. Zaměstnanci ze dvora? Stejně jako v případě šéfa číslo dvě… Netahaví s potřebou přenášet svou zodpovědnost na jiné – jako náš šéf, ale ten se alespoň snažil tak zvaně tahat. Abych některým nekřivdila je nutno podotknout, že tam bylo pár jedinců, kteří byli celkem fajn a dokonce i makali.

Čtvrtý šéf – to už jsem odešla mimo prvovýrobu a nastoupila jsem do agrochemického skladu. Šéf je to nej nej nej, co mě kdy za šéfa potkalo. Kolektiv se zdá taky v pohodě. Jedna paní, která se těší na sezónu, až nám tu všem bude hrabat. Jeden předdůchodový pán, který manuálně zastane kde co, jen ty papíry na něj mluví hatmatilkou. Jeden morous, u kterého nevíte, kdy mluví vážně a kdy si dělá srandu a k tomu všemu, když se špatně vydadynká, tak je jízlivý a urýpaný, v takové dny je lepší mlčet… uvidíme, jak dlouho to vydržím. A poslední je mladý klučina, který má tak trochu potíže s komunikací, nebo mi záměrně hází klacky pod nohy. Jsou to blbiny, ale občas to zamrzí příklady uvedu níže:

Příklad číslo 1:

9.00 dopoledne: „Tome, nemám s sebou nic k jídlu, až pojedete pro oběd, dejte mi vědět, pojedu s Vámi a taky si něco vyberu.“ Odpověď je: „Jóóó…“

11.30 dopoledne: Tom vstoupí do dveří, nese dvě krabičky s jídlem… nejen že mi neřekl, že pro něj jede, ale ani mi nic nepřivezl.

Toto se opakovalo skoro každý den po dobu jednoho měcíce… Už si jezdím pro obědy sama. Osobně mi to připadá jako škoda peněz, za benzín, ale nechci-li umřít hlady, tak mi nic jiného nezbývá.

Příklad číslo 2:

8.00 dopoledne: „Tome včera jsem připravila papíry pro inventuru. Půjdete mi s tím do skladu pomoct? Ve dvou to budeme mít dřív, já Vám pak pomůžu s inventurou velkého skladu.“ Odpověď je: „Mě se teď nechce…“ z vedlejší kanceláře se ozve šéf „Tome jděte to se slečnou udělat!“

11.30 dopoledne: přiveze kolegům a sobě obědy, mě a šéfovi nic, protože jsme si neřekli

15.00 odpoledne: konec pracovní doby, za celý den neměl chuť jít udělat inventuru.

Takto se to vleklo několik dní až jsem si ji začala dělat sama, onemocněla jsem a protože jsem ji nedodělala musel to celé udělat sám… Po návratu z neschopenky jsem se dozvěděla, že to musel udělat sám a byl to „děsnej vopruz“…

Příklad číslo 3:

7.30 ráno – po sprše a snídani, kterou si dal až v pracovní době: „Tome, pojedete dnes kolegovi pro svačinu?“ odpověď „Ano.“  … „A vezmete mě s s sebou? Já jsem si nestihla vzít doma nic k jídlu.“ Odpověď „Ne, vy jste mě ve středu taky nesvezla na seminář!“ … „Ale já Vám říkala už před tím, že to nestihnu, protože musím ještě do servisu a že bych tam pak přijela pozdě… Víte, že to jsem si nemohla dovolit, aby tam byli klienti dříve, než zástupci firmy…“ odpověď „To je pravda.“

8.30 dopoledne – Tom přijel se svačinou pro sebe i pro kolegu … pro mě nic. Na dotaz, proč mi neřekl, že jede pro sváču mi řekl, že mi to říkal, že mě s sebou nevezme a že to myslel vážně…

PS  - když jsem zjistila, že kdybych ho naložila, tak přijedu jen o 5 minut pozdě, tak jsem mu volala, že ho přeci jen mohu svézt. Odvoz odmítl, že se dohodne s kolegou, který tam stejně musí jet okolo. Kolega ho přivezl akorát na začátek semináře. Kdyby jel se mnou musel by odjet o půl hodiny dříve a přeskládávat stoly aj. Na konci semináře mi řekl, že je rád, že mohl být v kanclu o něco déle, že si alespoň něco dodělal.

Příklad číslo 4:

Přivezli zboží na malý sklad, který mám na starosti… Tom dostal ceny, aby ocedulkoval a uložil zboží… „Tome, až to půjdete dělat, řekněte mi. Půjdu do skladu s Vámi a pomůžu Vám a poskládám si věci tak abych se v nich vyznala… taky někde budou jiné ceny, tady mám seznam!“ Odpověď „Jasně!“

Už druhý den to dělá na etapy sám. Ani jednou neřekl, že do skladu jde, kdyby mi nebylo divné, že je dlouho pryč a k tomu občas nezmizely papíry ze stolu, tak ani nevím, že něco dělá.

A on ví, že až do skladu dojdu, že si to celé přeskládám dle svého… Já se v tom skladu musím vyznat a on bude muset některé věci předělávat, protože sama některé pytle neunesu a některých výrobků bude mít špatné ceny, protože má starý ceník…

Chvílemi bych ho nejraději smazala… Vzhledem k jeho blbosti by ho snad ani škoda nebyla, takový materiál by se dokonce neměl rozmnožovat, ale víte co by s tím měl ten můj, konečně dokonalý, šéf za papírování? To mu nemůžu udělat! A navíc, co když ho tak vidím jen já... To by pak znamenalo, že ten blb v kanclu...